Jeden krtek šel tunelem a vrazil do svatého Antoníčka. Antoníček nad tím jen mávnul rukou, ale tím nevědomky učinil zázrak. Krtek najednou mohl vidět. Ale místo toho, aby se zaradoval, tak začal plakat. Myslel si totiž, že u něj náhle propukla jakási choroba. A tak vzal klacík a oči si vypíchl. Jojo, některé zázraky pochopit nejdou.

Jeden eskymák šel na lov ryb a zapomněl si doma prut. Věděl, že kdyby se vrátil bez úlovku, jeho žena by ho pěkně okřikla. A tak když došel na kraj kry, vystrčil zadek do vody a čekal, že se mu do něj zakousne nějaká tučná ryba, kterou by pak zardousil a donesl domů. Jenže stejný nápad měl i lední medvěd, kterého eskymák nezpozoroval. Pěkně si pnul své půlky vedle člověka a čekal. Jenže ryby se ne a ne chytnout. Už se začalo smrákat, když tu došla lednímu medvědovi trpělivost. A tak popadl eskymáka za nohy a už si to s ním štrádoval domů. Nevěděl teda, jak to ospravedlní své medvědici, že nenese žádnou rybu. Ale pořád lepší člověk, než nic.
Když se eskymák vzpamatoval z prvotního šoku, začal přemýšlet, jak zachránit holou kůži, a vlastně i zadek, který mu už parádně omrzal. Ale v tom už stál medvěd na kraji jeskyně a nesměle prosil eskymáka, ať se ho před jeho ženou zastane, kdyby po něm křičela. Paní medvědová byla totiž děsná fúrie a hned na prahu ledového obydlí začala medvědovi spílat, co je to za blbce, který neumí ulovit ani rybu, a že toho kostnatého člověka, že si má strčit za kožich.
A tu se začal eskymák paní medvědové za jejího manžela omlouvat, že chápe, že je nemožný, ale že on sám, člověk, dnes na lovu nic nepořídil. Paní medvědová toho ale měla dost a řekla, že i žena pana eskymáka bude mít radost a práskla medvědovi kamenem před nosem.
Medvěd se otočil a chtěl se jít opít, ale eskymák ho poprosil, zda by i on mu nechtěl udělat protislužbu.
Už už byli před iglů, když tu spatřil pan eskymák svou ženu, kterak na něho čeká doma s prutem a kostkou ledu, kterou by mu omlátila o hlavu. Poklepal medvědovi na tlapu, ten chápavě pokýval hlavou a oba zamířili do iglů U Vyschlého tučňáka. Onedlouho později se už oba tulili k macatým lachtankám.

Jednoho dne se spustila taková vichřice, že se pod tím náporem promáčkly všechny okenní tabule. Vypoukle koukaly dovnitř místnosti jako mýdlová bublina. 

František vzal lihovou fixu a namaloval na tu výduť fotbalový míč.

Jenže pak přišla domů Anička, vzala ocet, míč smazala a namalovala na sklo prdelku barokního andělíčka.

A František se tak rozčílil, že si obul tenisky a toho anděla pořádně nakopl. Prdel nebo míč. Vlastně je to jedno.

Byl jeden cvrček a ten rád štípal lidi do tváří. A jak tak skákal světem, dostal se do jednoho vlaku a tam spatřil zajímavý instrument, kterým vlakový průvodčí cvaká lístky. Cvrček po něm strašně moc zatoužil a začal průvodčího bedlivě sledovat. Schoval se mu do kapsy a tu a tam zacvrkal. Průvodčí věděl, že hřeje na prsou černého pasažéra, ale protože se cítil sám, cvrčka si v kapse ponechal. 

Jenže netušil, jak je cvrček zákeřný. Jednoho dne totiž ten průvodčí zakopl na hornoběleckém náspu a cvakačka se mu z rukou vysmekla a skončila pod už rozjíždějícím se vlakem. Průvodčí nestačil z vlaku vyskočit, ale cvrček ano. A hned se vrhl na cvakačku.

Cvaky cvaky cvaky! Vyplašil slečnu z bufetu, která se před ním naštěstí stačila schovat na veřejné záchodky. To štěstí už neměla babka Jahůdková, a tak jí cvrček proštípl tvář.

Auuu! Auuuauuu! Zavyla a ohnala se po cvrčkovi kabelou plnou jablek, které sesbírala na příkopě u nádraží.

Ale to byl už cvrček v trapu. V Horní Bělé proštípl tvář ještě mlíkařovi, tetě Evelíně a jejímu psovi Krupíkovi. A pak po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Prosím své milé čtenáře, aby se do něj také zapojili a veškeré informace sdělili autorce tohoto textu. Je to v zájmu Vaší bezpečnosti!