Pan Hitam a pan Haus se neměli rádi. Bohužel to byla siamská dvojčata, a protože byli celý den spolu, pořád se hádali. Když jeden křičel, druhý si chtěl zacpat uši, ale ten první mu nepůjčil druhou ruku. A naopak.

Pan Pertama byl vždycky ve všem druhý. Ve škole, v plavání, ve hře na housle, na obědě dostával jídlo až po panu Bilangovi a i u své ženy byl až za francouzským buldočkem Mudahem. Naštěstí u sebe je vždy na prvním místě. Dokonce hned dvakrát. Pan Pertama totiž trpí schizofrenií.

Paní Batuk má dvě neuvěřitelně tlusté děti. Každý den jim připravuje horké vafle s čokoládou. Ještě tři měsíce a prodá je do ZOO. Zoufale tam shánějí dva cvičené hrochy a její děti se jim už docela podobají.

A taky byla jedna krasavice, ale ta měla jen půlku hlavy. A tak si tu druhou stranu vyrobila jako ovocnou koláž. Ale pak na ni furt sedaly mouchy. A tak ta krasavice nosila s sebou neustále plácačku na mouchy a plácala se po té koláži. Jenže pak to ovoce vždycky rozmašírovala a poprskala lidi kolem. A tak si tu ovocnou stranu hlavy zabalila do igelitu a hned je to lepší. Jen se někdy cítí trochu zapařená.

A byla jedna tanečnice a ta se furt vrtěla, až se provrtěla ze 6. patra do přízemí. A oni v té díře pak zavedli výtah.

A pak byla jedna strašně zvědavá babka, a ta furt čuměla z okna ven na silnici, až do té silnice vyčuměla díru. A pak se strašně bavila tím, jak do té díry padají lidi, a tak intenzivně na ně čuměla, že i ti lidi z toho místa odcházeli a měli v těle vyčumělé díry.

Byla jedna paní a ta zase chtěla vědět, jaké to je v sušičce na ovoce. Tak tam strčila hlavu a když vylezla, měla 196 let. Obličej se jí scvrknul na sušenou švestku, a pak si lidi mysleli, že vlastně vůbec nemá hlavu, jak byla malá.

Byl jednou jeden mol, a ten mol byl strašně zvědavý a hrozně chtěl vědět, jak to vypadá v lidském uchu. Tak tam vletěl, dopadlo na něj kladívko a byl rozmašírovaný. Ale stejně se už předtím nažral nějakého antimolového prášku, tak to už vlastně bylo jedno. Hodina sem, hodina tam.

Janička se zamilovala do malého muže. Aby tím netrpěl, koupila mu dámské lodičky na vysokém podpatku a sama sobě si ukousla obě nohy pod kolenem. Tak konečně se mu může stulit pod ramenem.

Jedna žena byla tak strašně žárlivá na svého muže, že mu nejdřív ukousla ruku, pak druhou, pak všechny nohy, uši a nos, vydloubla mu oči, a pak ho ještě nakonec opustila pro jiného, který měl víc, než jen tělo a vybrakovanou hlavu.

Stáli ve stínu a tiše pozorovali čtyři dámy, kterak si to při úplňku křižují nočním bazénem. Docela je to zajímalo. Nemohli se dočkat, až vylezou ven. Strašně se na ten okamžil těšili. Oba byli totiž nazí a dámy jim netušíce překřížily jejich noční nudistické plány. A jim už byla pekelná zima.

Stmívalo se. Odhodlala se a rychlým pohybem ze sebe stáhla oblečení. Hups. Objala ji chladivá voda. Tři tempa a je zase tam, kde byla. No jo. Nemá si k polední koupeli vybírat malou kašnu na náměstí.

A pak byl ještě jeden chlap a ten zas neměl uši, ale tři nosy. A když měl rýmu, tak nevěděl, ke kterému nosu dřív přistrčit kapesník, protože ruce měl kupodivu jenom dvě.

Byl jeden chlap a ten měl obě oči vyndavací. Občas si do očních jamek strkal místo očí fazole a strašil děti. Ty mu pak za to ty oči naschvál schovávaly do octa. Jojoj! Toto pálilo!

Koupala se v pivu a byla jí strašná zima. Ale nemá se divit, když to pivo má jen 10 stupňů!

Každou noc brouzdal kolem jejího domu a tloukl dřevěnou lžičkou do prázdného talíře. Každou noc mu oknem shazovala pytlík rýže. Ale on neměl hlad. Jen chuť. Na ni.

Vždycky, když má horečku, pozoruje na svém břiše stádo velbloudů. Pijou jí vodu z pupíku a děsně při tom srkají. Ale možná jen špatně slyší. Tu a tam se na ni jeden z velbloudů otočí, mrkne a promluví na ni. Ale většinou jsou to jen nějaké velbludy.

Místo závěsů měla na oknech růžové plátno a přehoz a na stropě hodně silnou žárovku. Každý večer se svlékala a hrála chudým na ulici stínové divadlo. Ať mají aspoň trochu radosti, když už umírají hlady.

Už si ani neobléká košilku, když jde večer spát. Už si ani čárku tesařskou tužkou na stehýnko nedělá. Teď už jen čeká, až vrznou dveře a stín se rychle vplíží do její komůrky.

Strčila nohu do horkého sopečného pramene. Za chvíli ji vytáhla. Růžovou, měkkou a uvařenou. Hned se seběhlo několik Indonézanů a chtěli si kousnout. Ale ona jim nedá. Jenom jemu.

Udělal si výlet. Nejdřív vystoupal na jeden pahorek. Pak na druhý. Pak se sklouzl dolů, těsně minul prohlubeň a stoupal na její pahorek nejmilejší. Miloval tyhle každovečerní procházky po jejím těle.

Milovala slunce, které klouzalo po ránu po jeho břiše. Snažila se ho lapit do dlaní, ale vždycky jí uteklo. To ráno si vzala síťku na motýly. Díval se na ni skrze dalekohled z prstů. Dva lovci. A líčí na sebe. Jako vždycky. Jako každé ráno.

Jeden tuleň se rozhodl, že odjede od druhého tuleně na opačný konec světa. Do letadla ho nepustili a na lodi se bál, a tak si koupil motorku. Jenže na motorce daleko nedojel a tak se rozhodl, že místo cestování bude jíst popkorn. Nechává si ho denně posílat z pražského multiplexu – sudé dny sladký a liché dny na slano.

Besok ví, že je Ramadán, ale u stánku s arašídama neodolal a koupil si jich celý pytlík, prý na večer.

V Jalan Serayu se skrčil za vrátka a do úst si nacpal plnou hrst. Během chvíle mu jeden oříšek uvízl v krku a Besok se začal dusit.

Radši se udusí, než aby ho někdo přistihl, jak během Ramadánu jí.

Kemarin si veze svůj krámek domů úzkou uličkou Dago Timur. Zahlédne bílou holku, tak ještě naposled zkusí zazvonit na zvonek. Ona sklopí oči. Ještě zazvoní. Ještě. A pak jede dál. Krámek poskočí a Nasi Goreng se mu rozsype na zem. A z rýže povstanou ptáci a sednou si nahoru na srpek měsíce mešity a zpívají, až srdce usedá.

Malý Anatol se vztekal a plakal, protože ho máma nechala samotného doma. Pištěl a řval, zlostně ťapkal nožičkami a pak mu do pusy vletěl motýl a on pak tu pusu už nemohl zavřít. Kdyby se nevztekal, mohl si toho motýla pěkně prohlédnout. Ale takhle musel sedět s pusou otevřenou a očima nevidoucíma.

Milovala, když mohla na své posteli skákat jako blázen. Ale jednou to pružiny nevydržely a ona se propadla do minulého úterý. A pak v té posteli musela čekat do příští středy, až zas bude po té posteli skákat jako blázen a tou protrhlou matrací proleze zpět.

Ponořila prsty do vychlazeného manga. Hladilo, jako hladívá jeho jazýček, když jí z prstu olizuje čokoládu. Nemůže na něho myslet.

Omylem vdechla kankung. Doktoři trvali na tom, že je to prachobyčejný špenát, ale ona byla tvrdohlavá a odmítla se v takovém případě nechat ošetřit. Doktoři jí dali podepsat revers a ona od té doby chodí se zelenou nudlí u nosu.

Ponořila se do sopečného kráteru a vynesla mu ven kámen hořící jako její srdéčko. Nebylo těžké od něj chytnout. Za chvíli hořel celý Bandung, celá Jáva, celá Indonésie, celý svět, celý vesmír, dokud na to všechno shora Bůh neplivl a neuvedl zase do původního stavu.