Bylo strašné horko. Leželi a lepili se k sobě. Na zádech se jí rozpouštěla zmrzlina. Ve vlasech taky. Aby se schladili, pouštěli si koledy. Až budou Vánoce, ona bude pryč. Bude padat sníh a jemu bude zima. Pošle mu vyhřátý kamínek z moře jako on kdysi jí. Bude ho hřát v dlani a na hlavě mu vyrostou petrklíče. To bude krásné jaro. Bude, bude.

Było strašne čiepło. Leželi i lepili še ku šiebie. Na plecach se ji rozčiykała zmrzlina. We włosach tež. Aby se kapečke zchłudžili, puščali se koledy. Až beje Wilija, una už beje preč. Beje padoł šniyg i mu beje žima. Pošłe mu wygřoty kamyček z mořa jako un kiejsi ji. Beje go gřoł w dłuniach a na głowie mu wyrosnum peterkluče. To beje šumno wiosna. Beje, beje.

Zabořila nohy do písku a chodidla jej začala pohlcovat. Otevřela ústa a žlutá zrníčka písku jimi vysypávala ven. Za dva dny přesypala svým tělem celou pláž. Kdo je ta krásná tajuplná žena s medovými vlasy?

Wčisła nogi do piosku i ploskami go začła połykač. Odewřiła gymbe i žułte žiarnečka piosku jimi wysypowała na pole. Za dwa dni přesuła swym čiałym całum plaž. Kdo je ta piekno tajymno baba z mjodowymi włosami?

Ochladilo se a zvedl se silný vítr. Nejdříve jí odnesl vlasy, pak ústa a oči. Pak ještě jednou povyl a odvál jí prsa. A tak se z ní stal plešatý, němý, slepý muž.

Ochłudžiło se i džwignył se šilny wiater. Napřud ji odňusł włosy, potym gymbe i očy. Potym ješče roz zawioł i odňusł ji pierši. A tak se z ni stoł plešaty, nimy, šlepy chłop.

Zhořkl jí úsměv na rtech. Ale nebojte se. Jen se přežrala mandlí.

Zgořknył ji ušmiych na wargach. Ale niebujčie se. Jyny se přežrała mandli.

Janička taky toužila stát se motýlem, ale nedokázala se sbalit jako larva do kokonu. Už jenom udělat ze sebe larvu byl problém. Jako že se jí to nepodařilo.

Lidi, kupte jí lepenku a vystřihněte jí křídla. Ona si je už namaluje podle svého.

Janečka se dycki chčioła stoč motylym, ale nieporadžiła se jako larvka zbalič do kokonu. Už jyny zrobič ze šiebie larve był problym. Jako že se ji to stejnak niepodařiło.

Ludžie, kupčie ji papyndekiel a wystřigničie ji skřidła. Una se jich už domaluje podle swego.

Janičce

Janička se vždycky řehtala na celé kolo, ale teď to trochu přehnala. Svým vlastním smíchem se zalkla a vdechla přitom otakárka fenyklového.

Tři dny ji bouchali do zad, než ho vykašlala, následkem čehož se proslavila.

Potom se z ní stala filmová hvězda, vdala se za mongolského ropného magnáta a porodila mu 4 potomky. Děti se v raném věku proslavily tím, že po hlavě skákaly přes švihadlo zavěšené u samého stropu moskevského národního cirkusu.

Jak je to možné, nikdo neví.

Janečka se dycki řechtała na całe koło, ale teraz to kapke přegnała. Swojim własnym šmiychym se załkła i wdychła přitym otakarka fenyklowego.

Tři dni jum buchali do plecuw, niž go wykuckała, no ale potym se tym přesławila.

Potym se stoła wielkum gwiazdum filmowum, wydała se za jakigoši rolnika mongolskigo i porodžiła mu štyry małe piloki. Džiecka se juž w džečinstwie přesławiły tym, že po głowie skokały přes špagat powiešuny u samego powału narodnigo moskewskigo cyrkusu.

Jak je to možne, nigdo niewiy.

Každé ráno jezdí malý Otakárek na trase Hradčanská- Flóra a vozí si dubovou lodičku v kapse. Hmmm, to je nádhera. Tiše ji mačká v dlani.

A mezi Malostranskou a Staroměstskou se mu ta lodička vždycky mění na ponorku. Ale ví to jen on a jeho ručka v kapse. A nikdy to nikomu neřekne.

Každe ranko ježdži mały Otakarek na drodze Hradčanska- Flora i woži ze sobum w kapšie łudečke dymbowum. Hmmm, to je ale šumne! Čichutko jum pučy w ryncečce.

I miyndzy Malostranskum a Staroměstskum se mu ta łudečka dycki miyni w ponorke. Ale wiy to jyny un a jego rynčka w kapsečce. A un to nigdy nikumu niepřezdradži.

Jel tuleň na kole a naboural to do plotu. Naštěstí tuleni nemají ani nohy ani ruce, tak si neměl co zlomit.

Je vlastně záhadou, že dojel tak daleko. Asi to měl celou dobu s kopce.

Jechoł tulyň na bicyklu i naproł to do płotu. Naščynšči tulyň nimo nogi ani rynce, tak se nimioł co złumač.

Ale kapke džiwne je, že dojechoł tak daleko. Isto to mioł calum ceste z kopca.

Udělal jí bezovou šťávu. Napila se a z kořene nosu jí vyrašila bezová snítka.

Ale jemu to nevadí. A kdyby jo, tak se jí bude koukat třeba na nohy.

Zrobił ji sok z hebzu. Łykła se i z kořynia nosu ji wyrosnył hebz.

Ale mu to było ukradzune. A gdyby ni, to se ji beje džiwač třeja na nogi.

Smál se do dlaní, až si do nich vysmál díru. A přes tu díru bylo vidět, jak hrozně má zkažené zuby. A tu přiletěl datel a začal mu ty kazy vyklovávat.

Děti, děti, čistěte si zuby aspoň dvakrát denně, ne- li po každém jídle!

Trošku se mu klepaly ruce. Ale jen trošku. Jen trošku se jí povrtal v zubu a pak se jí vrtačkou zavrtal tak trošku do kolena. Protéza. Ortéza. Vždyť je to skoro to stejné.

Na kopci stála žena a ukrutně spílala a proklínala jistého Josefa.

Přišla za ní druhá žena a zeptala se jí, proč to dělá.

První žena se plácla přes pusu a odpověděla, že se spletla, že Josef zemřel už před 12 lety a že se vlastně nejmenoval Josef, ale Karel, a že vlastně ani žádný Karel neexistoval.

Přemýšlela, proč si vzal tu kostkovanou šálu. Byl celý pihatý a kostky s puntíkama prostě neladí.

Samozřejmě. Byl to jeho protest proti soudobému módnímu diktátu. To by se dalo omluvit. Ale o čem vypovídalo to, že kromě kostkované šály na sobě nic jiného neměl?

Půjčila mu aspoň pár bílých ponožek, aby jimi strhával pozornost od jistých partií, následkem čehož nezískal přezdívku exhibicionistické prase, ale nevkusný šmejd.

Ty kopce vypadaly jako ležící nahá žena. Přál si, aby se jednou probudila.

Když se tak stalo, zbaběle uprchl do zahraničí.

Mraky vypadají, jakoby je někdo pohrabal hráběmi. Nebo pooral na poli. Ale ani já, ani ty se k té aktivitě nechceme doznat. Oba se vymlouváme na to, že máme příliš krátké ruce. Vyšlo by totiž najevo, kdo z nás je větší puntičkář.

Oblaka byla tak těžká, že svýma těžkýma břichama odírala vrcholky hor. A pak náhle pukla. Z mraku vyskákaly těžké dešťové myši a pokousaly zem. Ta ochuravěla těžkou formou vztekliny. Vypukla válka- všichni po sobě štěkali a kousali se. A pak se zakousla zem celá a přestala se otáčet. Z agresivního přepětí pukla. Ještě že ta zem nebyla naše zem.

Dva chrobáci sedí na protilehlých kopcích. Do údolí kopají svou munici- a čím větší, tím lepší. Až budou poslední dva na světě, až nás zahltí jejich zformované smrduté ego, oba ve stejnou chvíli trefí šlak.

Toto je protestpovídka, zakončená Tamařiným veršíkem: "Kdyby sem vtrhli lidojedi, kdyby sem vtrhli aspoň na čas, sežrali by ty nejvíc živený, státu by zanik´ tenhle trapas..."

Často se koupu v okurkovém nálevu. Chce to být zručná a umět se prorvat tím úzkým hrdlem do zavařovačky a vybojovat si svůj prostor mezi okurkama. Má obsese kyselým lákem je navíc podporována následným mokrým chic lookem mých divoce střižených vlasů.

V jeho afro účesu se uhnízdila vlaštovka. Škoda, že tak často chodil do lesa. Vyhlídla si ho tam jedna kukačka a on pak přenášel cizí ptactvo. Cizonosník jeden!

Usmála se. Nene, do mlíka jí neskočí. Vždyť ho ani nemá! Štítí se ho ještě víc, než té žáby!

Ta je ale vybíravá, co?

Čeká, až se pec pořádně rozpálí, a pak si do ní vleze. Co by neudělala pro svůj dokonalý retní vzhled.

Chvíli si neonky nevšímala, ale v nestřežený okamžik se schovala za mušli, a když neonka plavala kolem, bleskově vystřelila z úkrytu a zakousla neonku pod pravým žábrem.

Hynek přišel domů. Klepala na něj pahýlem ruky přes sklo, ale on jen bezmyšlenkovitě nasypal neonce krmení. Vlastně jí! Mrtvou neonku pečlivě ukryla za kámen. Osaměla. Hynek odešel.

Kdyby věděla, že si jí nebude po zbytek života všímat, nechala by neonku naživu. Mohla s ní založit třeba nějakou malou kolonii.

Bobeš je takový zajímavý přírodní úkaz. Štve mě, když mele furt dokola. Nedávno semlel dva pytle pšenice na mouku- na hrubo, polohrubo i hladko.

Má někdo lepšího bratra?

Ležel pod věky planou jablůňkou a pozoroval hvězdy. Jedna suchá větev mu zacláněla v čistém výhledu.

„Jablůňko, ustup!“

A jablůňka poodstoupila.

Ale za trest, za tu jeho troufalost, drzost a neúctu ke stáří mu ten večer nespadla ani jedna hvězdička.

Olízla si jazykem pusu. Byla celá od šlehačky. Každý normální člověk do dortu kousne, jen ona do něj musela ponořit celou hlavu. Prý pro ten niterně dortový pocit.

Někdo rád skáče přes oheň, někdo přes kaluže, někdo přes překážky nebo přes švédskou bednu. A já nejraději střílím třešňové pecky po Cyrilovi.

Sundala si botky a položila je vedle ohniště. Vítr zavál a plameny sandálky zachvátily. Žárem začaly praskat. Tiše se na ně dívala.

Byly to bezesporu strašné šmejdy, protože začaly ukrutně smrdět. A to za ně utratila tolik peněz!

No jo, ale v čem teď půjde na rande? Jednak bude za socku, která nemá na boty a jednak mu špinavýma nohama zasviní ty jeho krásné bílé peřiny. Ach jo.

Našla jsem v lese starý kořen. Vyklátil ho čas už před dávným časem, ale on se pořád ještě držel života.

Na louce jsem rozdělala oheň a kořen do něj hodila. Chvíli hořel modravým žárem. Náhle praskl a z jeho nitra vyskočily jiskry. Jen vteřinu zazářily oproti setmělému nebi banálním revuálním nápisem I love you a výstup zakončila ohňostrojová exploze do tvaru srdce. Zase byla tma.

Ano. Dřeva obvykle touží po finální kremaci. A tenhle za to náležitě poděkoval.

Ten mořský kamínek vypadal jako vejce. Držel ho v ruce. Čichl si k němu. Olízl ho. Byl slaný.

A tu začal kamínek poskakovat. Hop a hop. Vyklubaly se mu dvě nožky. Roztančil se na jeho dlani. Pasodoblééé. Čaču. Tango. Rumbu. Sambu.

Jojo. Tenhle kamínek měl jižanský temperament.

Ležela a v ruce si hřála kamínek. Hladila ho, až jí vrostl do dlaně. Putoval, putoval, až se dostal do samého centra dění. Ne, nemá tvrdé srdce. Jen v něm má teď jeden docela malinkatý kamínek...

Vylovil z moře dva kamínky. Křísl jimi o sebe. Nevyskočila ohnivá jiskra, ale zvedla se obrovská vlna. Vždyť to také byly kamínky slané, až ze dna! Spláchla ho.

Hurááááááááá! A teď s ní pluje po proudu.

Srdce letícího kolibříka tepe tak rychle. Až 1200 krát za minutu. Pořád ta ta ta ta ta ta ta ta ta ta ta... V morseovce říká: E I H a taky S. Erb, iris, hrachovina, sobota. EIHS. HEIS. SEHI?

Lidské srdce je monotematické. Akát. Akát. Akát. Pořád se otevírá světu a lásce. Pořád křičí áááááá. Jako pusa u zubaře, když vrtačka zajede do nervu.