Když byl Daník ještě menší než je, prohlížel si rád obrázkové knížky. Vždycky si jednu vybral, rozevřel ji, postavil se doprostřed stránek a levou nožkou si ukazoval na text. Tu však jednou zadul vítr a kniha Daníka zaklapla.

Dlouho se příběhem procházel- byl to zrovna Saint Exupéryho Malý princ a zrovna kapitola o jeho planetce a baobabech. Daník si na baobab vylezl a přemýšlel, jak se dostat z knížky ven.

Malý princ se zprvu polekal, když Daníka  na svém baobabu spatřil. Ale brzy se osmělil a s Daníkem se skamarádil. Malý princ už nebyl sám, ale Daníkovi začalo být teskno po zemi. Chřadl a chřadl. Malý princ ho chtěl potěšit a namaloval Daníkovi beránka. Ale on byl pořád smutný.

Malý princ pochopil, že jediný způsob, jak ho rozveselit, je pomoci mu vrátit se domů. Malý princ začal hlodat a hlodat skrze stránky z knihy ven. Ale po úmorných hodinách se prokousal na pevnou vazbu a tady už jeho zoubky na přebal nestačily. Paperbackům bylo odzvoněno. Malý princ se prokousnutým otvorem vrátil zpátky k Daníkovi.

Ten pořád seděl a plakal- svými slzami podléval baobab. Hrozilo, že každým okamžikem roztrhnou jeho kořeny planetku. Přece nemohl jen tak čekat a čekat, až někdo knížku otevře! A uvnitř už nenajde ani planetku, ani baobaby, ani Malého prince.

Malý princ si v návalu zoufalství vzpomněl na malého lesklého pískového hada a osmělil se k divokému pokusu. Daník zrovna koukal na východ slunce, když tu ho Malý princ hbitě kousl do lýtka- stejně, jako ho kdysi kously jedové hadí zuby na poušti. Daník prudce vyskočil a zaklel své: "Ajtakrajta!"

A tu ho kniha vyplivla ven. Ne, Saint Exupéry nesnese ve svém díle hrubé výrazy. Daník od té doby vůbec nečte.

 

Chodila kolem moře, dokud nenašla krásnou velkou mušli. Přitiskla si ji k uchu. Mušle spustila nějakou středoproudou jamajskou odrhovačku.

Vztekle ji zahodila do vln. To jí nemohli zahrát Bohemian Rhapsody od Queenů? Takhle jí zkazit den.

Houpala se v síti natažené mezi dvěma malýma jablůňkama. I jablůňky se houpaly. Jabka se klinkala na větvích a bouchala ji do hlavy. Potřetí. Podeváté. Pojednadvacáté. A pak se jí konečně rozsvítilo a ona pochopila, že tahle jabka jsou vlastně hrušky.

Malý námořník odrazil od břehu. Loďka se ještě třikrát zhoupla a pak už ji tiše nesla voda. Škoda, že si zapomněli pádla. Tak jejich cesta ztratila směr a pozbyla cíl.

Chytila se jednoho semínka pampelišky a rozletěla se vzhůru k nebi. Minula pekárnu pana Jeřábka, radnici i kostelní věž. Blížila se ke skalní vyhlídce a tam stál myslivec. Ne, jeho minout nemohla. Vždycky se jí moc líbil v tom zeleném kabátku. Zamávala na něj a on vzal pušku a sestřelil ji. Škoda, že i přes to, jak blbě vidí, má tak intuitivně přesnou mušku. A to ho chtěla jen pozdravit.

Bezmyšlenkovitě popadla kartáček a zubní pastu. Mačkala ji od konce. Nejdřív vylezla jeho pravá ruka, potom hlava- jo byl to on- pak druhá ruka, tělo a obě nohy.

Když už nic, vyčistí si s ním aspoň zuby. Tři minuty. Déle ne.

Bezmyšlenkovitě ho vyplivla do umyvadla.

Když už zatopila všemi parketami z obýváku, konečně jí došlo, že lásku nelze přiživovat tímto typem žáru.

Měla krásnou smetanovou noční košilku do půli stehen. Tužkou na obočí si na bílé nohy nakreslila její obrys. Je cudná. Ne. Výš toho muže nepustí.

Hmmm. Celý večer se jí ani nedotkl. Neřád.

Chodila po rozžhaveném uhlí. Byla si toho fakticky vědoma, zvláště poté, co ucítila vůni spáleného masa. Kuřecího. A to si myslela, že má maso typu spíše hovězího. To jí Franta teda kecal, když říkal, že je kráva.

Byla tak strašně unavená, když na sebe někdy nad ránem pouštěla sprchu, že se únavou pozvolna roztekla do výlevky. Leč měla příliš velkou hlavu, a tudíž neprošla skrz celá. Tak je teď nepochybně odsouzena k rozsednutí tlustým zadkem Heleny B., která se zásadně nedívá, jestli je vana po koupeli už zcela vylidněna.